Proč žijeme v budoucnosti?

Člověk se cítí až provinile, když nic nedělá a jen tak prostě je. Tempo kolem nás je rychlé a stále nás nutí dívat se před sebe. Když se na chvilku zastavíme, abychom se podívali kolem sebe, dostaneme strach, že nám něco uteče. Takže rychle zase zpátky do toho koloběhu, kde se honíme, ale za čím vlastně?

Zahlcujeme se seznamy povinností s tím, že to příjemné přijde až pak. Ale kdy to bude? A jak to bude vypadat? Jeden zenový příběh vypráví o rybáři, který sedí ve své loďce a odpočívá, zatímco ostatní rybáři jsou na moři. Kolem jde muž a ptá se, proč také není na lovu. Rybář se na něj podívá a říká, že už nachytal tolik, kolik potřebuje. Muž se ho ptá, proč neloví dál, mohl by ryby prodat a mít více peněz.

"A k čemu by mi to bylo?" ptá se rybář.

"Mohl by sis za peníze koupit větší loď a zaplatit si pomocníky a lovit ještě více ryb," odpovídá muž.

"A k čemu by mi to bylo?" opět se ptá rybář.

Až bys našetřil spoustu peněz, tak bys už nemusel na moře vyplouvat, platil by sis lidi a sám bys mohl odpočívat."

"To ale dělám už teď", praví rybář.

Tento příběh krásně ukazuje trend naší doby, kdy se stále honíme, chceme víc a víc, ale doba, kdy si řekneme, že už máme dost, stále nepřichází. To zaměření se na budoucnost nás odvádí od vnímání přítomnosti. Proto je tak důležité uvědomování si tady a teď. Umění se zastavit, spočinout v meditaci, zklidnit mysl a vnímat přítomnost. To nás vede k tomu největšímu pokladu, který není nikde jinde než v nás samých. Člověk si pak uvědomí, že spoustu toho, co chce a co ho činí šťastným, už má. Jenom to pro samé koukání do budoucna neviděl.

Toto platí i pro praxi jógy. Až příliš často se upínáme na zvládnutí složitých pozic s pocitem, že pak budeme opravdoví jógíni. Ale to si pleteme jógu s gymnastikou. Ze cvičení se tak stává bič, který nás ještě více stresuje, místo toho, abychom se uvolnili a přiblížili sami k sobě.

Snít o lepší budoucnosti je krásné, nezapomínejme ale, že žijeme teď.