Astéja neboli nekradení

Další z morálních zákazů či doporučení prvního stupně Patandžaliho systému, neboli rádžajógy, je astéja čili nekradení. I tato jama je daleko hlubší než pouze kradení cizího majetku.

Poctivost, to je astéja. Pokud chceme prohlubovat svoji duchovní praxi, je nezbytné dodržovat i toto pravidlo. Znamená to nekrást v obchodě, neokrádat svého zaměstnavatele (často lidé ani nevnímají, že když si domů z práce donesou byť jen kancelářské sponky, je to ve své podstatě krádež) a také neokrádat ostatní třeba o čas. S astéjou velmi úzce souvisí závist. Právě závist nás vede k tomu, že se uchýlíme ke krádeži. Chceme to, co má druhý, nebo ať nemá nic, když já také nemám. To jsou myšlenky, které stahují naši mysl. Astéja nás učí být přející a vděční za to, co máme. Naučme se děkovat a vážit si druhých. Každý opožděný příchod, braní si čehokoliv bez dovolení, přivlastněná myšlenka či nápad někoho druhého, to vše porušuje astéju.

Astéja nás vede k sobě samým, ke své podstatě. Kdo jsme my, jaké jsou naše myšlenky, náš život? Nezáleží, co mají nebo si myslí ostatní. Pokud je člověk sám sebou, nemá potřebu se srovnávat s ostatními, potažmo se jim vyrovnávat. Je spokojený tak, jak je, a k ostatním má úctu a respekt. Cokoliv, čím by mohl ublížit nebo okrást někoho druhého nedělá, protože to nepotřebuje.

Astéju tedy nelze chápat pouze jakou prostou loupež či odcizení nějaké věci. Přesah je jako u všech jam větší. U všech našich činů i myšlenek bychom měli dbát na to, abychom tím nepoškodili ani druhé, ani sebe.